Bylo krásné jarní ráno, když jsem šla velkou zelenou zahradou. Viděla jsem tam nádherné rostliny, některé ale usychaly. Bylo mi jich líto a tak jsem je šla zalét. Přinesla jsem konev a zalévala jsem. Najednou jsem zaslechla, jak na mě někdo volal. Byl to příjemný a pronikavý hlas, protože to na mě mluvily květiny. Varovaly mě a já jsem se koukla na nebe. Viděla jsem, jak se blýžejí velké černé mraky. Začalo bouřit, a do jednoho z krásných stromů uhodil blesk. Strom se roztřísk a začal hořet. Já jsem vykřikla: Ne! Nenechám ubohou louku jen tak zkazit! Když jsem to dořekla, vytryskla ze mě oslňující záře. Rovnou jsem se proměnila na Enchantix. Hned jsem si uvědomila, že mám vílí prach a tak jsem oheň posypala. Oheň zmizel, ale já jsem nevěděla co mám dělat s tím stromem. Pak mě napadlo: Musím ho také posypat! A když jsem tak učinila, strom se vrátil do předchozí podoby a já byla šťastná. Celá louka mi říkala: Stala ses tou nejlepší vílou!






